Ženskou nic neomlouvá...

19. května 2009 v 22:46 | hvezdnysnilek |  články
Úvaha o výdobytcích feminismu


Že nároky na ženu v dnešní společnosti jsou stále vyšší a vyšší, není třeba ani příliš zdůrazňovat, a je velmi těžké na tohle téma říct cokoli, co by už nebylo řečeno. Protože jsem sama ženského pohlaví (zdůrazňuji: od narození, tedy žádná dodatečná úprava :-) ), budou tomuto faktu odpovídat i moje následující úvahy.

V obvyklých rodinách se už děti setkají s tím, že mají oba rodiče zaměstnané na plný úvazek, a tak jsou chtě nechtě brzy nuceny k samostatnosti i ve věcech, které jejich rodiče a prarodiče v jejich věku ještě ani neznali, užívajíce si tak plně bezstarostnosti dětství.

V pubertě si pak dívky nutně uvědomí, že jim zdaleka nestačí jen hezky vypadat a dobře vycházet s lidmi, jak tomu často bylo dřív: kromě školy a (samozřejmě vynikajících) výsledků v ní, zevnějšku (image), je tu ještě tlak na další a další aktivity, a kdo je nezvládá, nenávratně odpadá v konkurenčním boji... Také už dávno není východiskem po maturitě manželství a mateřství, a tak jsou tyto (jistě nejen) podle mě základní ženské role odkládány až na věk kolem třicítky - až si žena vybuduje postavení a sama se finančně zajistí - což byla dřív povinnost požadovaná pouze po mužích! Manželství je pak stále víc vlastně smlouva o partnerství, spolupráci a přerozdělení majetku než cokoli jiného - přičemž oba parťáci nezávisle na sobě pracují, rozvíjí svoji kariéru - a vlastně žijí vedle sebe. Ženu (ale ani muže) už dnes navíc v tomto nic neomlouvá a nic neosvobozuje - ani rodičovství, ani nemoc, ani věk (tím myslím stáří). Doba je nekompromisní a úniku nikde, aktivita je považována za nutnost a samozřejmost...

Výjimku tu možná tvoří jen křesťanské rodiny - ale kdo, kromě skutečně věřících křestanů, by byl ochoten přivádět na svět další a další děti a pak jim s bolestí v očích muset vysvětlovat, proč nemohou mít to a ono, co mají jejich spolužáci a vrstevníci???

Nejde tu však jen o ženy toužící po dítěti, ale také o invalidy (a jak těžké dnes je se jím právoplatně stát!) a o starší osoby. Dříve by nikoho ani nenapadlo hnát ženu po padesátce do pracovního procesu na plný úvazek, kde jsou vytíženy stejně jako jejich mladé kolegyně, co teprve nedávno vyšly ze škol a jejichž tempu ani nadšení pochopitelně nemohou stačit. Přitom jim navíc často šéfují lidé o generaci i víc mladší, kterými se (v mnoha případech) musejí nechat komandovat, a kteří přitom o životě vědí jen tolik, co jim řekli na univerzitě. Taková žena si jistě má právo leccos nenechat líbit, ba přímo odmítnout - a pak se divme, že tuto věkovou skupinu nechce žádná mladá a dynamická firma zaměstnat, i přes její nepochybné životní zkušenosti a dlouhou praxi...

Dřív taková panímáma, už téměř vždy babička, byla už jen paní domu, co dohlížela na hospodaření a výchovu vnoučat... A dnes???

Je to čest nebo povinnost, že se v dnešní době všichni bez rozdílu musíme zapojit a realizovat? Opravdu to chceme - nebo prostě už jen není návratu do předchozího stavu?

Že v mnoha zemích západní Evropy nebo v USA je to jinak, a že tam role ženy/matky v domácnosti je stále plně uznávaná a právoplatná, to je zase věc druhá. Já tuto důvod této degradace hospodyňky u nás vidím v předchozích 40 letech socialistického režimu, kdy museli být zaměstnaní prostě všichni. Ovšem jak snadno se na mnoha místech dalo flákat, to ví dnes už jen pamětníci. :-)
Proto je dnes nepracující žena u nás nazírána spíš jen jako parazit - a když má navíc vzdělání, je to pro ni ještě horší... (Kdo to včas poznal a pochopil, emigroval, a že pár takových bývalých spolužaček také mám. :-) )


Tohle vše je stinná stránka výdobytků feminismu posledních několika generací. Není oficiálně rozdíl mezi mužem a ženou - ale tlak na ženy je obrovský (muži zatím stále ještě nemůžou rodit, a kolik je jich ochotných se "degradovat" mateřskou dovolenou, ačkoli to už dnes právně lze, zatímco od ženy se to čeká automaticky???). Muži se v téhle situaci zase cítí utlačování, oslabení, odstrčení do pozadí, vlastně méněcenní... A kolabují z toho obě pohlaví a blázince praskají ve švech...

Pracovním procesem a konkurenčním prostředím ženská duše hrubne a opotřebovává se, cit pro potřeby druhých nenávratně mizí. A co si budeme namlouvat, nejen ženy, ale i mnozí muží prostě na takovýto život nemají povahu nebo spíš žaludek...

Je hospodářský růst a stálé zvyšování životní úrovně opravdu nezbytné i za tuto cenu? Nejsou to právě ty uměle podporované potřeby, stále nové a nové, co udržují začarovaný kruh honění se za penězi, utrácení, tím růstu cen - a tím zase nutného nového honění se za penězi???

Navíc jsme došli tak daleko, že aktivní život je dnes považován za jediný správný a morálně přijatelný životní styl, pasivní jedinci jsou přehlíženi až opovrhováni. Obohacuje nás ale opravdu takovýhle život (a tím nemyslím jen neustálé obnovování domácnosti novými spotřebiči, protože ty staré po pár letech už nikdo neopraví) nebo je to jen programově nafouknutá bublina? A koho OPRAVDU obohacuje, a kdo na něm získává??? Opravdu "všichni"???

:-/

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama