Pasivní odpor & nezařaditelní

19. května 2009 v 23:28 | hvezdnysnilek |  články
Být tak jak ta kočka....






















Jistě, zůstává základní otázka: co s tímhle stavem věcí dělat? Jaké si odnést ponaučení?

Možností je dnes velmi málo, všechno už tu bylo: všechny druhy revolty, pokusy o nastolení komunismu, anarchie i bezhlavá sebedestrukce... Těžko se dá vymyslet něco nového a neotřelého.

Za bývalého režimu se leccos dalo vyřešit modrou knížkou a invalidním důchodem na hlavu. Nebylo to tak obtížné jako dnes - člověk jen musel být ochoten se dostatečně ve vhodné chvíli pokořit.
Dnes ať už si vybereme jakýkoli z přehršle životních stylů a směrů, vždycky budeme definovaní a někam zařazení, tj. establishmentu neunikneme třeba ani z čírem na hlavě a s flaškou toluenu u nosu...

Nastalo nové období temna, které vystřídalo světlejší období 90. let, ale dialektika naštěstí vždy fungovala. To, co tady dnes u nás je, vidím jako směs normalizačního Československa a západních států v době hosp. krize v 30. letech. Zdánlivě je zle - ale samozřejmě JAK PRO KOHO. Ti samí se mají dobře a jsou na vrcholu vždy, resp. vždy v skrytu tahají za nitky dění...

Hnací silou dnešní doby je konzum. Člověk se díky němu mění ve štvanou zvěř, a za tím vším stojí odborně proškolení manažeři s profesionálním úsměvem, kteří při nákupu oblečení dají za jeden kus tolik, co třeba já měsíčně za bydlení... Ovšem i přesto všechny sociální dávky a důchody, ať už pro kohokoli, jsou jim nesnesitelným trnem v oku...
Ale nechci tu šířit zášť vůči komukoli, to je jen naivní tlučení do prázdného sudu, co slabší jedince možná vyleká, ale ty silnější jen pobaví, a hlavně - nic nevyřeší.

Řešení vidím v pasivním odporu. Čím méně toho spotřebujeme, tím líp. Už Gándhí kdysi řekl, že "vyspělost společnosti se pozná podle její schopnosti omezit svoje potřeby".
Uznávám, že nemůžeme všichni žít jako bezdomovci a jít paběrkovat do kontejnerů v západní Evropě. Stačí ale začít maličkostmi - třeba zcela ignorovat reklamy a všechny "senzační nabídky",
agenty rovnou posílat do oněch míst, na kterých všichni sedíme.
Nepatřit nikam, neúčastnit se ničeho - a přečkat tak, až bouře přejde. Vždyť to všechno tu už bylo... Po pádu železné opony na konci 80. let zavládla euforie, jakou nejlépe vystihuje píseň "Wind Of Change" (znám spoustu lidí, co při jejím zaslechnutí okamžítě pláčí, a moc dobře je chápu...)

Dialektika ale opravdu funguje. Temno může trvat deset i dvacet let - ale v dnešní době už zcela určitě ne celá století. A toho je většina z nás schopná se dožít. Takže...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama