Duben 2009

Donaha, dřep, obléct. V base ani menstruace neomlouvá

21. dubna 2009 v 14:36 | hvezdnysnilek |  články
Dejme tomu, že zabila manžela. Pochopitelně omylem, jak tvrdí. Příštích osm let si odsedí ve Světlé nad Sázavou. Má docela štěstí, protože tahle jediná čistě ženská věznice v Česku má dobrou pověst.

Ať už má odsouzená na svědomí cokoliv − zabíjela, anebo − ani neví jak − zpronevěřila balík peněz, poprvé míří tam, kde končí jakýkoliv komfort, kde si my ostatní představujeme lidské dno. Jaké to tam je?

Menstruace neomlouvá

Dovnitř se jich nahrnuly naráz dvě desítky. Některé jsou tu prvně, jiné přijely od odvolacích soudů, na zimu se do tepla vracejí i známé firmy. V první místnosti se tísní okolo dřevěné lavice, jedna po druhé musí na důkladnou kontrolu. Do naha. Tohle už všechny znají, protože ve Světlé není nástupní věznice, takže každá už nějakým vězením projít musela. Dozorkyně prohlíží vlasy, v nichž by mohly být srolované peníze či drogy a nebo vši, kontrolují se všechny tělní otvory. Ani menstruace nikoho neomlouvá.
Ještě dřep, obléct a další. Na tohle si časem každá zvykne, protože důkladná prověrka ji čeká pokaždé, když míjí bránu věznice, ať je to ven na pracoviště či na návštěvu, anebo dovnitř.
Následuje podobná prohlídka, ale tentokrát zdravotní. Nejde jen o případné nemoci, ale také o každou modřinu a šrám, které se zapisují do zdravotní karty. "To proto, aby si pak ženský nestěžovaly, že je tu někdo šikanuje," vysvětluje speciální pedagožka Martina Míčová.
Než tu přidělí první postel, musí každá odevzdat své civilní oblečení a osobní věci a vyfasuje erár. Zapomeňte na krajky, tanga, pushupky! Leda byste si je samy přivezly. Dostanete bombarďáky a na prsa dva "padáky", kalhoty, trička, košile, kabátky, vaťák, šálu, pantofle, boty, utěrku, sukni, chlebník, tílka, ešus, příbor s kelímkem, a když nemáte vlastní, dostanete ještě ručník, toaletní papír, vložky, mýdlo i kartáček na zuby a pastu. Pokud je žena zařazena do práce, přijde si sem o pár dní později ještě pro montérky. Všechno, co odevzdáte i dostanete, se dopodrobna vypisuje na evidenční karty.

Kázeň se vyplatí

První dva týdny stráví každá příchozí na oddělení příjmu, mezi desítkami odsouzených. O tom, do jaké nápravně výchovné skupiny se kdo dostanete, rozhoduje už soud, ale tady se zatím na "skupiny" nehraje. Pohromadě tu na patře v pokojích i po šesti bydlí zlodějky, podvodnice, feťačky i vražedkyně... Jenom ty, které dostaly výkon trestu se zvýšenou ostrahou, tu nepotkáte. Mají speciální režim a s ostatními nepřijdou do styku.
"Tady je seznámíme se všemi právy a povinnostmi, dozví se vše o bezpečnosti ve vězení. Podrobí se vstupním pohovorům, z nichž za pomoci pedagoga, psychologa, sociální pracovnice a vychovatelky vznikne komplexní zpráva a program zacházení," líčí praxi Eva Hodná, mluvčí věznice.
Pokud žena vraždila, půjde odtud sice automaticky na patro s ostrahou, ale i tam se pak může mít lépe či hůř. Kázeňské tresty i odměny jsou propracované do detailů. Všechny automaticky začínají ve druhé diferenciační skupině a podle disciplíny, chování a pracovitosti mohou postoupit do skupiny první, kde mají určité výhody, na rozdíl od skupiny třetí, nejzlobivější. Odsouzené "trojky" mají nižší kapesné a smí se například večer v kulturní místnosti dívat na televizi jen do osmi hodin, zatímco "jedničky" mohou podle Martiny Mičové "víceméně neomezeně".

V díře je i na dně hlouběji

Rebelky, které si opakovaně neuklízejí postel a zamykací skříňku, dělají vychovatelům naschvály, anebo se třeba samy potetují propiskou, skončí v holé místnosti s antidemoliční toaletou, sklapovací palandou a stolem se židlí. Říká se jí tu "díra". Kdo zlobí, vyfasuje od tří do 28 dní. Naráz v ní mohou být až čtyři kriminálnice. "Nesmí tu kouřit, a protože ve vězení 95 procent všech žen kouří, je to pro ně jeden z nejtěžších trestů," říká pedagožka. "Mají povoleny jen psací potřeby, každý večer vyfasují lůžkoviny, ráno je zase odevzdají a postel se zamkne ke zdi, aby se nedala sklopit a odsouzené na ní nemohly přes den ležet." I na dně může být dno ještě hlouběji.


Cokoliv za kafe a cigára

Naopak vzorné a schopné vězeňkyně mají šanci žít v o něco lepších podmínkách na patře režistek. Ty jsou zaměstnány přímo ve věznici, ať už v kuchyni, na výdeji prádla nebo jako uklízečky. "Většinou jsou rády, protože mají stálou práci, na rozdíl od jiných, které vyjíždějí na externí pracoviště nahodile, podle potřeby zaměstnavatele. Příjmy režistek jsou pravidelné. Vydělají si kolem čtyři tisíc za měsíc," uvádí Míčová.
Mzdu za práci tu dostane každá, ale nikoliv na ruku, nýbrž na konto. Tam chodí i starobní, invalidní důchody, mateřská, ale i peníze, které pošlou příbuzní. Odtud se hradí i jejich závazky a dluhy. Část peněz zůstává povinně jako úložné a cestovné. Z ostatního se pak vypočítává kapesné, jehož výše je ovlivněna i chováním odsouzené. V těch nejlepších případech mohou mít až tisíc korun na týden, to je ale ve Světlé pouze abstraktní možnost, žádná odsouzená tu není tak bohatá. "Nakupují si v místní kantýně hlavně kafe a cigarety. Obojí funguje jako oběživo. Kdo má nejvíc, má ve skupině pochopitelně také největší vliv," vysvětluje pedagožka.
Dodržovat pravidla se vyplácí z mnoha dalších důvodů: návštěva za vámi může na víc než jen na stanovené tři hodiny za měsíc nebo můžete dostat s návštěvou vycházku mimo vězení, máte častěji povolen balík nebo se vám dokonce poštěstí odjet na Vánoce domů v rámci přerušení výkonu trestu, na což máte nárok až na 20 dní v roce.


Kdyby se daly raději na zpěv

Vězení se probouzí v šest ráno, ve chvíli, kdy už některé z odsouzených odváží autobus do práce. Každé patro začíná vlastní režim. O tom, co kterou čeká za program, rozhodl na začátku její komplexní posudek. Některé začínají prací, jiné jdou studovat, další na terapii. Právě spektrem nejrůznějších možností vzdělávání i zájmové činnosti je věznice ve Světlé proslulá.
"Od kurzů pro negramotné, kterých je tu docela dost, tu ženám umožníme učit se jazyky, udělat si maturitu, ale i vysokou školu," říká učitel Petr Hodný. "Něco učíme sami, částečně docházejí učitelé. Studium soukromých škol si musí zaplatit. Teď tu máme například jednu čerstvou bakalářku brněnské univerzity. Nabízíme jim tu také kurz šití, vaření, práce s počítačem. Pokud chodí do školy, nenarůstá jim dluh za pobyt ve vězení a mohou si vysloužit i kázeňské odměny," vysvětluje pedagog.
Některé uvězněné mají povinné psychoterapie, jiné chodí na strečink, jógu, kalanetiku... nebo do nejrůznějších kroužků akvaristikou počínaje a třeba keramikou, hudebním či dramatickým kroužkem nebo zahrádkářstvím konče. O věřící se stará kaplan. Jednou za rok se tu volí miss krimi, už tu proběhla i interní soutěž Vězení hledá SuperStar. "Kdybyste si zavázala oči, nepoznáte, že tu Živou vodu nezpívala Aneta Langerová," vzpomíná mluvčí věznice. "Kde by dnes některé z těch holek byly, kdyby se dřív než na zločin daly na zpívání!"


Mordy a samozvaná kápa

Psychologa tu kromě extrémních případů většina žen potřebuje třikrát. Poprvé, když přijdou o rodinu a o svobodu. "S tím se ale poměrně rychle smíří a adaptují se," uvádí zdejší terapeut Jaroslav Hradecký. Podruhé jsou podle něj zoufalé z ostatních spoluvězeňkyň. "Často si navzájem nesednou, nesnášejí se, nemají si co říct. A potřetí ve chvíli, kdy po návštěvě rodiny zjistí, že sice byly doma, ale připadaly si tam jako u cizích," vysvětluje terapeut.
Nejmenší respekt a nejvíc opovržení ostatních mají ve vězení ženy, které ublížily dětem. I když si o svých zločinech navzájem mezi sebou povídat nesmějí, stejně se všechno rozkřikne. "Za vraždu dítěte tu ostatní odsouzenou tiše šikanují, ale nám žádná, ani ta šikanovaná, nic neřeknou. Drží spolu basu a my se o ní dozvíme jen náhodou," říká pedagožka. Ani další vražedkyně nemají u ostatních žádnou autoritu. "Jsou to vždycky jen mordy," tvrdí terapeut, podle něhož jsou zdejší samozvaná kápa hlavně podvodnice. "Ty, co mají díky rodině nejvíc peněz a přes advokáta přístup k informacím z venku, a navíc dokáží s ostatními více či méně skrytě manipulovat."

Svoboda nechybí nejvíc

Pokud nemají jinou povinnost, mohou se zdejší svěřenkyně dopoledne i odpoledne procházet na dvoře, v létě si třeba zahrát volejbal, minigolf. Telefony domů se povolují pouze ze závažných důvodů. Kromě návštěv si s rodinou mohou jen dopisovat. V deset večer vězení každý den usíná. Vzhůru zůstanou jen dozorci, kteří odsouzené pravidelně kontrolují.
Nedej bože, abyste se tu někdy ocitly! Ale kdyby přece: co že by vám tu nejvíc chybělo? Svoboda, nejbližší rodina, zábava... Sex? Vždyť ani erotické pomůcky tu povoleny nejsou. "Z některých heterosexuálek se na čas stávají lesbičky," potvrzuje Martina Míčová, která je přesvědčená, že na hodně věcí si tady nakonec přece nějak zvyknete. "Nejvíc ze všeho by vám tu ale chybělo soukromí a normální lidi," říká.


Kapacita věznice ve Světlé nad Sázavu je 520 odsouzených žen, o které se stará 180 zaměstnanců. Kolem 130 odsouzených jezdí za prací mimo věznici, další pracují uvnitř komplexu. Světlá je jediné zařízení, kde si trest odpykávají také těhotné ženy a matky s dětmi do 3 let.




(převzato)


Proč???

19. dubna 2009 v 21:42 | hvězdný snílek |  obrázky všeho druhu
aneb sociální cítění je přece v tržní ekonomice faux pas...



***
***

...

A vy byste taky nejradši všechny bezdomovce dali do sběrných táborů a na nucené práce???

:-/

Můj vzor

19. dubna 2009 v 21:40 | hvezdný snílek |  články









































Ivan Martin Jirous

básník








Ivan Martin Jirous (* 23. září 1944 v Humpolci), který je též známý pod přezdívkou Magor, je český básník, publicista a výtvarný kritik, významný představitel undergroundu - názorového proudu nesouhlasícího s komunistickým režimem.

Narodil se v rodině berního úředníka v Humpolci, kde také složil maturitní zkoušku a krátce pracoval jako stavební dělník. V letech 1963 až 68 studoval dějiny umění na Filosofické fakultě Karlovy univerzity - tématem jeho diplomové práce byla vizuální poezie (mj. dílo Jiřího Koláře), studiu však velkou váhu nepřikládal. Dvakrát se oženil, poprvé s Věrou Vařilovou, básnířkou a uměleckou historičkou, podruhé s maliřkou Juliánou Stritzkovou.

Své první básně publikoval časopisecky, například v Sešitech nabo Mladé tvorbě. Už koncem 60. let se sblížil s undergroundovou skupinou Primitives Group (pozdější Plastic People of the Universe).

Kvůli jeho nesouhlasu s komunismem mu nebylo umožněno profesionálně se věnovat literatuře. Střídal tedy zaměstnání jako noční hlídač, zahradník atp. Za své názory byl dokonce vězněm, poprvé v letech 1973 až 74, podruhé na 18 měsíců v roce 1976 v souvislosti s jeho spoluprací s Plastic People a poté ještě třikrát. Celkem strávil ve vězení osm let, z toho čtyři v přísném vězení ve Valdicích. Jeho postoj k režimu byl více než zřejmý - jeho Zprávu o třetím českém hudebním obrození z roku 1975 lze považovat i za programové prohlášení českého undergroundu. Podepsal samozřejmě i Chartu 77. Roku 1979 se podílel na založení samizdatové edice Vokno.

Navzdory pádu komunistického režimu, proti kterému brojil, má Jirous i dnes občasné konflikty se zákonem, často kvůli výtržnictví; některými lidmi bývá označován za rváče a notorika. Dnes žije na Vysočině. Autorem přízviska Magor je Eugen Brikcius.
Díla Ivana Martina Jirouse:
Typické pro Jirousovy básně je střídání zdánlivě se vylučujících prvků religiozity se stylizací autora do villonovského hrdiny-vyděděnce. Dalším typickým znakem jeho děl je útržkovitá větná skladba a estetizace vulgarismů.

Básnické sbírky:
Magorův ranní zpěv, samizdat 1975 - souborné vydání jeho prvních básní
Magorova krabička, samizdat 1979
Mládí nevykouřené, samizdat 1975, 1979 a 1980 - ve všech třech prvních sbírkách je patrná inspirace poezií Egona Bondyho
Magorovo borágo, samizdat 1981
Magorova mystická růže, samizdat 1981
Magorovy labutí písně, samizdat 1985, Londýn 1989 - vrchol Jirousovy básnické tvorby; autentické zážitky - vznikala ve valdickém věznění, psaná často ironizující epigramatickou formou
Ochranný dohled, samizdat 1985 - tématicky navazuje na Magorovy labutí písně
Magorovi ptáci, 1987
Magorova summa, 1998 - chronologicky uspořádaný soubor téměř všech Magorových textů z let 1975-1997, obsahuje celkem třináct básnických sbírek, z nichž dvě jsou publikovány vůbec poprvé

Pro děti
Magor dětem, 1996

Antologie básníků
Invalidní sourozenci, 1975 - věnováno E. Bondymu
Peťákovi, 1975